H.Ch.Andersen byl totiž pohádkář (a také povídkář), jeho pohádky nejsou sebrané lidovou slovesností, ale vzniklé z jeho fantazie.
Inspirované nejspíš všedním životem a tím, co viděl kolem. A taky se zapojenou fantazií. Kdo by dnes neznal Malou mořskou vílu, Křesadlo, statečného cínového vojáčka a hlavně, nejznámnější dlouhou cestu za ztracenou láskou, putování Gerdy za záchranou Kaje, sněhovou královnu?
Andersenovy pohádky jsou většinou smutné, teskné a špatně končící. Přesto postavičky v nich neztrácejí naději ani odhodlání a než se ztratí ze světa, zmizí, nebo jsou zničeny, chopí se činu. Cestují, utíkají, zachraňují.
A obětují se.
Bylo mi líto špatných konců - želela jsem vánočního stromku nebo cínového vojáčka. Holčičky se sirkami. Pastýřky, která couvla před neznámým světem. A mořské ženky, která milovala až k sebezničení.
Vlastně trochu optimisticky skončila až série Sněhová královna.
Žádné komentáře:
Okomentovat