Proč mám vlastně ráda pohádky? aneb trocha vyprávěnek o pohádkách.

Proč mám ráda pohádky, je vlastně hloupá otázka. Stejně tak bych se mohla ptát, proč mám ráda modrou barvu, proč ráda muziku, nebo proč vůbec dýchám.
Od doby dětství uběhla už řádka let a pohádky mají pro mě pořád kouzlo.
Sice ne stejné, jako když jsem byla malá, ale magie pohádek funguje i v dospělém věku.
I když vím, že v životě máloco končí dobře, a většinou nežili šťastně až do smrti, a že poctivost dochází újmy a krása je brzy smazaná.


Dokonce jsem nedávno četla i tvrzení, že pohádky jsou pro děti škodlivé.
Probůh, to bychom dopadli!

Ale to jsem odbočila, takže zpátky k pohádkám. Proč je mám ráda?
Mimo jiné i proto, že probouzí fantazii. Že přináší zdání, že věci můžou končit šťastně. Že někdy funguje magie kouzel a jindy magie lidskosti. Že v nich najdu nejen odvahu, věrnost, vytrvalost, ale i hloupost, naivitu, chytrost a dobrou vůli.. A pravdaže i spravedlivé potrestání.

Navíc mi pohádky připomínají dobu mého dětství, dobu, kdy byli oba moji rodičové, a kdy byl celý život přede mnou. Kouzlo objevování, kouzlo těšení, a kouzlo bezpečí.

 

 

Z dětství mám stále schováno několik pohádkových knih. Některé jsem během stěhování ztratila a znovu sehnala po antikvariátech, některé jsem kdysi půjčila a už se ke mně nevrátily. I tady zafungovaly antikvariáty a trocha štěstí. I když - není to totéž, protože nejsou původní, přesto jsem ráda, že je mám.

Pohádky filmové jsou další kapitola, ať studiové,  nebo velkofilmy. Mám ráda každou, která má nápad, příběh, dobré dialogy, myšlenku. Hudba, exteriéry a kostýmy už jsou třešničkou na dortu.

Svoje kouzlo mají i pohádky loutkové (děkuji, paní Týrlová!) a pohádky animované. V sekci domácích animovaných pohádek vedou pohádka pana Zemana. Kouzelné poetické příběhy! Nejslavnější? O Honzíkovi a Mařence, a ještě lepší - Čarodějův učeň.
Dál bych chtěla složit poklonu animovaným kratším příběhům, těm,  co mají největší prostor ve Večerníčcích - O víle Amálce, O makové panence, Rumcajs a Cipísek, Kubula a Kuba Kubikula a milí skřítkovští Křemílek a Vochomůrka. Je jich samozřejmě daleko víc, zlatý, zlatý Večerníček.

Velkou slávu a odezvu si vydobyly animované pohádky ze zahraničí. Zejména slavné Disneyovky, jako malá jsem viděla v kině Sněhurku a sedm trpaslíků a dost se bála u scény s jablkem. Pamatuji si, že jedna holka od sousedů se i nahlas rozbrečela, tak působivá byla ta scéna.
A co Popelka, Bambi, Ariel, a spousta dalších. Lituju, že některé pohádky byly odvysílány jen jednou a nikdy se už neobjevily (dokonce ani na youtube nebo uložto, nikdy u nás nebyla vydaná krásná animačka Zlatá Marie a modrý Bello).

Nechci opomenout ani pohádky rozhlasové. Takové ty nedělní, pamatujete? Takové, které jsme poslouchali při obědě, nebo po obědě. Takové s různými hlasovými projevy a výbornou podbarvující hudbou. Dodnes oceňuji jejich kvalitu, výtečně nastudované pohádky. A věřte nevěřte, mám několik kazet s výběrem těch nejoblíbenějších a občas si je pouštím, třeba při vaření.

Mimo klasické pohádky do doby dětství patří i dětské knihy a dětské filmy, a co víc, určitým způsobem se do pohádkového světa dají přidat i dospělácké verze ve formě fantasy filmů, ale také romantických filmů. Ale o tom snad někdy později a někdy jindy.